Zpravodaj  (dříve CYKLO-Nastěnka)

Plán aktuálních akcí 2008 - 2009

Střípky z klubového života

Z pera našich zpravodajů

Kolem hřbitovů k Bicanovi

23.6.2001, sobota. Trať inspirována výletem skupiny lékařů, kam byla za účelem skryté výzvědné činnosti vyslána naše sršní babička, se ukázala býti velmi příjemnou. Doznala samozřejmě mnohých úprav a optimalizace, vzhledem k vysokému stavu vody na Kačáku, a tedy velmi bahnitému terénu původní trasy výše zmíněné skupiny Doktor. Naopak pojetí profilu etapy ve zpracování osvědčeného tupého kartografa mělo všechny znaky pečlivého výběru silnic a cest. Tedy – výjezd od Rybářů, cyklostezka na Doksy, Bezdíkov (jako vždy mají zavřeno), z Bratronic (zde vede cesta poprvé okolo hřbitova) do Chyňavy (nádherný úsek!) a odtud do Železné. 
Zde šéfmapař tradičně (dokonce se už vyskytla hypotéza, že to dělá schválně) na jistou dobu ztrácí svoji příznačnou dokonalou prostorovou orientaci a snaží se zpestřit nudnou silnici oblíbenou off-road vložkou. Zdařilo se, výprava projela pár louží, přebrodila bahniště a skončila - stejně jako cesta - v poli. Tady lehká rozprava nad mapou, hluchá se snaží prosadit svůj směr, nicméně je velitelem odmítnuta a výprava se kousek vrací zpět... 
Podruhé se tedy jede přes mýtinu, kde se chystá střelba na asfaltové holuby, opět bez mimořádky – věřte ale, že zblblí ostrostřelci poznají nějakýho umělýho ptáka! Pak je nalezeno červené značení, vůdce už má zase situaci pevně v ruce a řítíme se dolů lesní kamenitou pěšinou. Posléze se z ní stává silnička a zastavujeme v Železné, kde se čeká na předsedkyni – je v podezření, že si šla zkusit poležet na hřbitov, který jsme míjeli nad vsí. Příčina je prozaická, křeč prstů od usilovného brzdění a tím velmi opožděný dojezd na hranici pádové rychlosti, tu ruku však nakonec otevřela.
Zanedlouho se objevuje cíl dnešní gastroetapy, restaurace “U Bicana”, jídlo prima, nálada skvělá, probrána otázka vlivu koupelen na lidský věk. na mnoha příkladech na prach rozbita obskurní teorie o pozitivním dopadu rostoucí hygieny na průměrný věk z jakéhosi pseudovědeckého pořadu, které zprvu jistá část členů klubu uvěřila. Autoři korektního pohledu (líný webák a hluchý rak) však neměli čas na delší analýzy, ale snad aspoň cyklokolegové začnou šetřit svoje zdraví a drahou vodu. Cesta zpět (na Úhonice) bez zvláštních příhod, trasa výborná, příjemná malá přestávka na Čamrdě (Samson místo Regentu) a jsme doma. Cyklus ještě posedí u pečených buřtů a pár lahvích kvalitního vína.
Výkon slušný – 58 km ujeto, 1460 m nastoupáno(!), v dobrém čase, průměr 16 km/h při místy dost silném protivětru. (rak)

Hledání cesty k Chodovaru

6.7.2001, pátek. Cyklus na Müllera rozdělen na své rodinné buňky. Rybáři jeli objevovat nové trasy na Tepelskou vrchovinu a podařilo se! Počasí slunečné, po silničkách na Křepkovice, Pěkovice a první zkouška na turistické cestě směr Boněnov. Nic moc, krajina nádherná, cesta horší o to delší, spíše velké kameny. Výhled do kraje ovšem úžasnej, lemován dekorativními sloupy bolševníků v květu... Návrat na asfalt a dlouhý sjezd do Michalových Hor, tady první chodovar v místní putyce (ale pak jsme zjistili, že za rohem je asi slibná cyklohospoda) a jedeme do pěkného kopečku, zvládáme a cíl před námi. Chodová Planá, sídelní městečko místního kvalitního piva. Jdeme na něj přímo do pivovarské skalní hospody. Prostředí inspirativní, pohled na ležácké tanky, pár kusů starého zařízení, příjemný kamenný chládek a hlavně! - Chodovar třináctka fakt rovnou z pivovodu, žádnej sud. Chuť báječná, perlivá, ostrá, k tomu vepřová žebírka, no pohoda ...
Trasa zpátky začala taky pěkně, zase zkouška turistické zelené, nejdřív fajn, pak už míň, cesta nenápadně mizí v mýtinách. Jet se nedá, a tak pěkně do kopce, kola těžknou a mouchy štípou, voda dochází - no idyla. Připomíná nám to náš pověstný cyklovýstup na Meiwaldovu smrt v Jizerkách. Vrchol masívu se blíží, nahoře až na obzor louky s balíky sena,  jdeme odhadem někam, kde tušíme normální komunikaci. Nakonec se zdařilo, už konečně i víme, kde jsme. Jedeme na Mrázov a pevně doufáme, že se tam napijeme. Nenapili a jako žíznivej velbloud jsme silou vůle dorazili k jankovickýmu napajedlu! To nás zachránilo a konečná rekonvalescence pak byla v country klubu, kde jsme se sešli s Walzovic. 
Zjistit, kudy cesta nevede, je ovšem také cenné. Až dáme tu skvělou jihozápadní trasu se všemi, možná v září, to budou
zírat, jak jsme to vymysleli! Jó, bejt první, to je náročný... 
(rak)

CYKLOJARO 2.2.2002 aneb Místo běžek kolo

2.2.2002, sobota. Ano, toto velmi symetrické datum zaznamenalo dosud zcela nečekanou a ojedinělou událost - Cyklus zahájil svoji kolařskou sezónu! Rozmary počasí (dle našeho webmastera zřetelný a předpovídaný posun k teplému klimatu) způsobily přerušení zimního spánku našeho členstva a jeho první letošní výjezd na regulérní cyklotrasu Kladno-Brandýsek-Koleč-Kralupy -Neuměřice-Knovíz-Kladno v délce cca 50km. Vzhledem k datu v kalendáři se všichni trochu nabalili a leckdo svršky cestou pak odkládal. Původně se o tento víkend uvažovala například i chalupa na běžkách. Již zmíněný webák ale rád úzké profily s hůlkami vyměnil za ráfky a flašku na rámu.
Skvělé slunečné počasí ani nálada nás neopustily po celou dobu skoro neuvěřitelného výletu, byť poslední kilometry od šílené p....e kopcovité, Pchery zvané, byly zvláště pro oba autory tohoto článku dost krušné. Ale důležité je přežít, což se také všem nakonec povedlo, a proto si zasloužili odměnu.
Druhá etapa uvedené soboty byla snad ještě příjemnější. Sešli jsme se na dinner v nové Bulharské restauraci v Kladně Pod Průhonem. po malých problémech s rezervací (částečně zaviněno jazykovými bariérami, částečně balkánským naturelem majitele a netrpělivostí naší státní úřednice) jsme zjistili, že kouzlo bulharských vín a dobrá kuchyně dokonala náš skvělý pocit z krásného zimního dne se skoro letní náladou. Snad to v létě nebude naopak - běžky raději ukládat ještě nebudeme! 
(r-a-v)

Na Okoř je cesta jako žádná ze sta ...

31.3.2002, neděle. Vzhledem k určitým rozpakům některých členů jsme nejeli na kolech (i když by to bývalo šlo!), ale zvolila se kombinovaná varinata autobus - chůze - vlak. Toto pojetí se ukázalo být téměř nad síly CYKLUSu. Podle pokynů velitele jsme se shromáždili na centrálním autobusovém nádraží Kladno u stojánky č. 1. Ne všichni - bratr rybář odřekl (pod záminkou choroby - ale spíš se u něj projevil zárodek dosud netušené jasnozřivosti) - s tím, že přislíbil dodat svou dlouholetou oblíbenou životní souputnici včetně psa na smluvené místo v trojúhelníku Buštěhrad - Makotřasy - Lidice.
Takže jsme byli v počtu asi 7 osob + 1 Cedrik na té stojánce č. 1 a očekávali příjezd autobusu. Pro některé gastrocyklisty to bylo vzrušující očekávání, protože už řadu let autobusem nejeli! (Jak se ukázalo - asi zase další řadu let nepojedou - ale nepředbíhejme). na celém centrálním autobusovém nádraží (něco podobného můžete - samozřejmě v menším - vidět třeba v New Yorku) byli naši členové jedinými živými bytostmi. Překvapivě tu nebyly ani autobusy - které by člověk normálně na tomto místě očekával. Pak se jeden autobus objevil - byl zelený a naprosto prázdný. Provedl elegantní průjezd kolem naší skupinky a ... pokračoval dál směrem k Neumětelům (nebo jinam). Situace byla vyhodnocena tak, že to byl asi ten autobus, se kterým jsme měli odjet - a že měl pravděpodobně odjezd z jiné stojánky, než jak zněly naše instrukce. po prověření vylepených jízdních řádů byla potvrzena správnost této hypotézy.
Nyní přišla chvíle, kdy se mohl naplno uplatnit intelektuální potenciál CYKLUSu (na tak prostou věc, jako je odjezd autobusem, ho bylo evidentně škoda). Pomocí mobilního telefonního spojení jsme mobilizovali bratra rybáře, který ještě neopustil hnízdo. Instrukce byla prostá - na své cestě do již zmíněného trojúhelníku Buštěhrad - Makotřasy - Lidice udělat mezipřistání u centrálního autobusového nádraží a naložit část shromážděného lidského a zvířecího materiálu. Zbývající část si zavolala taxík. Vskutku bravurní vyřešení mimořádné krizové situace! Určitý prvek nejistoty a napětí tu však ještě setrvával. Při komunikaci s bratrem rybářem totiž vzniklo určité zrnko pochybnosti, zda on ví, kde je centrální autobusové nádraží. Argumentu, že se v Kladně narodil a již téměř 50 let zde žije bylo (a zřejmě oprávněně) namítáno, že to může být na bratra rybáře ještě příliš krátká doba na to, aby si plně uvědomil všechny prostorové a časové souvislosti dané situace. po chvíli napětí se však podařilo dostat bratra rybáře pod vizuální kontrolu - a pak bylo již všechno otázkou vteřin. Dokonalá synchronizace příjezdu taxislužby už byla běžná organizační rutina. Velitel potvrdil opakovaně svůj vyvinutý smysl pro operativu a určil nové místo startu pěší fáze - Buštěhrad.
Pěší fáze proběhla poměrně bez příhod. Nebýt neurotických výpadů Bodynky proti vyrovnanému Cedrikovi, tak nebylo co řešit. na Okoř jsme došli bez jediné zastávky - ne že by nebyla žízeň, ale všechny hospody byly zavřené (nejpřesvědčivější důkaz českého ekonomického zázraku). Určitou kompenzací se stala až konzumace přímo pod hradem - viz též fotogalerie.
Cesta zpět vedla příjemnou krajinou přes Budeč - místo revolučních tradic - až na zákolanské nádraží. Odjezd vlakem se zdařil. Je fakt, že na nádraží v Zákolanech byly asi jen dvě koleje a dost civilních osob, které bylo možno následovat v chování (tj. nastoupit do stojícího vlaku).
Den pokračoval večerním bowlingem a posezením u velitelů.
(webák)

Letní výcvikový tábor KARLOV 2002

1.den – sobota 27.7.2002
Z Kladna jedeme společně s Línými po dálnici na Havlbrod, kde na úpravném náměstí dáváme kafe. Po malé pauze, neb´ je čas, zkoušíme vedlejší silnice do Karlova, abychom omrkli terén. na místě jsme první, tatíci přijíždějí zanedlouho ze své první dovolené v Telči. Chata nová, prima, nejlepší je ovšem pozemek u potůčku, výhled do krajiny a teplé počasí. Po rychlém ubytování a občerstvení proto hned skáčeme do sedel a bereme to nejbližší(?) polní cestou do Škrdlovic – za moc ale nestojí a příště ji už nepoužijeme. Odtud kolem Velkého Dářka, kde je pochopitelně dost rušno, pokračujeme krásnými lesními a polními silničkami do Hluboké, Krucemburku a stavíme v Herálci, hospoda U Sochů, na pivo. Někdo měl chuť k tomu skousnout bramborák, ale obsluhovatel pilně sledujíc TV pravil, že to je jenom příloha a ne samotná poživatina. Na Tomův dotaz, zda lze takto přílohovat květák, zněla odpověď kladně… tak jo, nakonec každý to svý dostal. První trasu úspěšně končíme přes Cikháj a Světnov, někteří vcelku překvapeni nečekaně plochým profilem terénu této části Vrchoviny. Všichni jsou tak fit, že se ještě vrháme na partii petangue, ke které zelená plocha kolem domu přímo vybízí. Po 42 km si zasloužíme grilovaná kuřata (přípravu obstarala Zdena doma za jedna), vínečko, ale večer je přece jen trochu studený. 

2.den – neděle 28.7.2002 
Ranní morálka nízká, u snídaně diskuse o eventuálním poloměru možné trasy na hranici pozemku s výhledem na ledničku! Tato krásná představa je bohužel striktně odmítnuta náčelníkem map a navigace, že to nejde, protože z tak malého kruhu prý těžko volit návratové trajektorie vhodných parametrů?! Snad to do příště nějak zvládne dostudovat a možná pak pomůže uvažovaná gépéeska. Já osobně se však domnívám, že i v malých poměrech lze dosáhnout skvělých výkonů, natož poloměrech! Nakonec se v 11.00 vyráží na obligátní Škrdlovice (ale silnicí), Cikháj, směr Tři studně, následuje Fryšava, Kadov, Devět skal a moc dobrá občerstvovna na rynku ve Svratce; lze tamní kuchyni jen doporučit. Domů to pak ještě kus cesty je a aby nebyl ten poloměr jó tak malej, šéf a velitel něco km přidá, vsi slibných názvů Vortová, Zalíbená, Rychtářka a po Vojnově Městci kousek hlavní silnice a jsme doma – tachometr ukazuje 58 kilometrů. To byla štreka k tý ledničce! 

3.den – pondělí 29.7.2002 
Začíná horký den, jezdecká aktivita opět poklesla – ale zase nakonec vítězí disciplína a oddíl je v sedle. Jen kronikářka si prosadila oddychový den (diskuse o tom, který den je třetí a tudíž krizový) a může slastně lenošit na břehu Dářka. My ostatní to bereme na Nové Město, hic slušnej a kraj spíše otevřenej. Narozdíl od hospod, který jsou zavřený nebo vůbec nejsou. Dokonce ani v tak lustigový vsi jako je Veselíčko. Znalkyně poměrů D. Líná osvětluje, že Morava holt nejsou Čechy, vždycky tomu tak bylo a 13 let budování rozvinutého kapitalismu na tom nic nezměnilo. Její hypotézu potvrzuje záhy bývalé okresní město, kde najít restauraci dalo dost práce a  vyžadovalo konzultaci s domorodkyní. Ale nakonec se podařilo vše zvládnout. Pohled na měřič mi prozrazuje děsivé tušení, že první pivo toho dne nastalo po ujetí 26 kilometrů! Brrr! Druhé čekalo zase až do Karlova, kam jsme zpocení dorazili po celkem 54 km. Naše klubová univerzální mluvčí nejspíš měla s tím rybníkem a odpočinkem dobrý nápad… 

4.den – úterý 30.7.2002 
Třetí pobytový, původně měl nastat všeobecný krizový útlum, ale doma chce zůstat jen dámská polovina. Mužstvo tedy odjíždí samo. Dvojice L+T nasazuje velmi ostré tempo navzdory slunci a autor těchto řádků jejich únik už nestihl. Bohužel ani o chystané trase neměl představu, což spolu s jeho chronicky známou prostorovou neorientací a absencí mobilu v sedlové tašce způsobilo definitivní rozpad tříčlenného pelotonu hned zpočátku. Odpadlík si potom naštěstí všiml škrdlovického komínu a vydal se zpět. Narušil tím dámskou jízdu chytrária, ale dlužno říci, že ukamenován nakonec nebyl. Se Žlabou jel potom na nákup do batohů, škrdlovická sámoška nečekaně dobře zásobená příjemně překvapila. Výkonná dvojka dorazila na svůj ohromující výkon v horkém dni dost brzy, ujeli přes 80 km, navíc už ve více kopcovatém terénu, malebným údolím Fryšávky s cílem v Jimramově. Čepice i klobouky dolů, to byla etapa! 

5.den – středa 31.7.2002 
Po obvyklé dlouhé snídani, kávě a rozjímání nad nastávající etapou (s úvahami zda vůbec!) se přece jenom opět mobilizují síly a Cyklus se vydává za dalšími krásami Vysočiny. U Dářka se loučí s výpravou naše neoficiální mluvčí a vrací se zpět na základnu. Ostatní pokračují přes zvukomalebnou Vepřovou na Přibyslav. Cestou pozorujeme čápy na hnízdech v nějakém statku a chvíli trvá, než definitivně konstatujeme, že opravdu nejsou „Made in Korea“ z plastiku. Trať příjemná, teplo, občas obloha hrozí deštěm, ale nic z toho není. V Přibyslavi máme chuť na čočkovou polévku s pivem, ale zde venku podávají jen pití(!), neboť „lidi jim dělali nepořádek“ a vůbec, co by ty cyklisti za svý prachy chtěli! Tak vyrážíme zpět, vrchovina tradičně hezká, projíždíme Havlíčkovu Borovou a potom silničkou jako podle pravítka šest kilometrů chráněnou krajinnou oblastí Žďárské vrchy. a najednou jsme kousek před Radostínem, kde jak víme, se má nalézat schopná občerstvovací stanice. Posléze ji nacházíme a vypadá to, že zvěsti nelhaly. Zkoušíme tady sice jen řezané Starobrno a někteří zmrzlinové poháry, nicméně o příští návštěvě je rozhodnuto. Temné barvy na horizontě nás urychlují těch pár posledních kilometrů domů. Nakonec ale neprší a my v plném počtu zkoumáme úroveň místního motorestu. Návštěvu si plně zaslouží – obsluze ani kuchyni se nedá nic vyčíst, sotva se valíme domů, ještě že je to blízko. 

6.den – čtvrtek 1.8.2002 
Probuzení do deštivého rána a protože se počasí nijak nelepší, cestujeme tentokrát za krásami kraje auty. Ostatně, do těchto končin je to přece jen trochu dál. Zastavení první v Karasíně je skoro povinné, navíc jsme překvapeni budovaným sportovním areálem s nově postavenou rozhlednou (otevřena od května t.r.) a vstupným ve výši 1,-Kč! Druhým cílem je Vírská nádrž, krásné přehradní jezero na řece Svratce (rozrazil nebyl nalezen). Malebné údolí Fryšávky provází stoupání cestou domů; tady je terén mnohem více horský, než nahoře na Zďársku. Výletní etapu zakončujeme pěší výpravou za večeří do už zmíněného Radostína. No a byla to opravdu radost! Ještě, že se člověk projde zpět, aby si nešel lehnout s tak plným břichem… 

7.den – pátek 2.8.2002 Původně plánovaná cyklotrasa do Slavíčkových Kameniček se opět nekonala pro nepřízeň počasí. Proto část posádky odjíždí autem do Žďáru na výstavu ilustrací J. Šerýcha, manželé H. jdou zase omrknout místní galerii, kde je spoustu dobrého skla převážně z místní sklárny J. Svobody. Prezident klubu pak zkoušel sběr hub kousek od Karlova – výsledek ovšem nebyl adekvátní vydané energii a parádnímu promoknutí skrznaskrz. Naštěstí poslední večer nakonec vyšel, v pozdním odpoledni se vyčasilo, sehrála se partie petangu a potom jsme intenzívně likvidovali zbylé zásoby (a skoro se nám to povedlo) včetně opékání buřtů. V sobotu ráno opět modré nebe, jenže už se muselo balit atd. Kameničky jsme tedy letos neviděli, stačili jsme jenom ještě pár hodů, než přijeli domácí. Letní soustředění se ale celkově vyvedlo a nikdy prostě nelze stihnout všechno. Někdy příště! 
(rak)